2023

26.07.2024

Rožnov, Taormina, Polsko

Z objektivních příčin publikuji příspěvek sice poněkud později, ale přece. Tak tedy leden proběhl v poklidu, jen dcera si vyrazila s přáteli na pár dní na lyže do Rakouska. V úvodu února nás navštívila neteř s malým Danielem a Valentýna jsme s manželem strávili v aquaparku v polské Wisle. V témž měsíci, počátkem druhé dekády, jsme oslavili narozeniny dvojčat i manžela. Pár dní nato nám nejmladší neteř způsobila radost sdělením, že je v očekávání. Děti od dcery odletěly počátkem března s tátou na jarní prázdniny do Barcelony. Na Den žen k nám zavítala neteř s oběma dětmi, neboť čerstvě tříleté Sáře bylo líto, že posledně byla ve školce. V půli měsíce její rodina pořádala hromadnou oslavu narozenin, jíž se zúčastnil i můj otec a dala vzniknout humornému fotu, které nám neteř poslala.

Rožnov pod Radhoštěm

Ve dnech od neděle 26. do 28. března nás s mužem čekal relaxační pobyt ve Wellness hotelu Energetic v Rožnově pod Radhoštěm. Po loňském, obdobném pobytu v Rychnově nad Kněžnou šlo pro skvělou zkušenost opět o dárek. Do Rožnova jsme přijeli v příjemném, slunečném dopoledni, a ještě před ubytováním jsme chtěli uskutečnit prohlídku tamního vyhlášeného skanzenu (naposled jsme v něm byli v minulém režimu). Moc jsme se na DŘEVĚNÉ MĚSTEČKO v současné podobě těšili a vůbec nebyli zklamáni. Až po následném obědě v kolibě "Pod horú" za městem jsme se bez manželovy šály, již tam zanechal, dostavili do Hotelu Energetic. Nachází se ve stráni nad městem s hezkým výhledem, obklopen podobnými zařízeními. 

Na první dobrou bylo znát, že je zřídka obsazen a decentně vyzdoben v duchu blížících se Velikonoc. Po úvodních nezbytných úkonech jsme se odebrali do WELLNESS CENTRA. Na tak velký hotel mi jeho rozlehlost přišla menší, ovšem při současném počtu hostů ažaž. Zahrnuje bazén, sauny, vířivku, ale i bar nebo něco jako zimní zahradu s lehátky i možnost absolvování procedur od zábalů po masáže apod. Při prvním vstupu jsme využili bazén (já moc ne, byl pro mě chladný) a více jsem se věnovala oddechu ve vířivce. Následná večeře probíhala formou bufetového rautu a vzhledem k nízkému počtu strávníků byla nebývale bohatá a chutná.

PO 27. 3. Přesně dle předpovědi počasí, která předvídala po včerejším slunečném dni zlom, nás ráno uvítalo celodenní sněžení. Navíc jsme v pokynech k pobytu přehlédli, že ve všedních dnech je wellness centrum v provozu až odpoledne. Tak jsme se zamýšleli, co s načatým dnem. Manžel spokojeně ulehl a pustil se do četby knížky. No a já měla štěstí, že vzhledem k posunu času právě vysílali v TV závěrečnou exhibici z MS v krasobruslení, jež se konalo v Japonsku. Odpoledne jsme mimo bazénu, vířivky či odpočinku, absolvovali též PARAFINOVÝ ZÁBAL, v mém případě šíje.

ÚT 28. 3. Ráno svítilo slunce a všude ležel sníh. Ve zprávách informovali o nesčetných KALAMITÁCH, čímž jsme zavrhli náš původní záměr, po odhlášení z hotelu zajet na Vsetínsku do valašského Halenkova. Mám na něj vzpomínky z dětství, kdy jsme tam trávili o prázdninách nějaký čas se spřátelenou rodinou z našeho domu (mimo otců) a všechny děti jsme spaly na seně v podkroví. Při odjezdu jsme si ještě udělali okružní jízdu Rožnovem neb i tam jsem kdysi, v jednom z věžáků nedaleko autobusového nádraží, pobývala s rodinou přes Silvestra.

Jak jsme se blížili k našemu městu, nebylo tu už po sněhu ani památky a manžela napadlo využít nabytého času k nákupu do Polska. Konkrétně chtěl do nejbližší BIEDRONKY. Ani nevím, zda jsem potřebovala něco konkrétního, nicméně jsme zdárně naplnili nákupní vozík všeličím užitečným, zajímavým i výhodným a píši o tom jen proto, co nás potkalo při stání ve frontě u pokladny. Po několika bliknutích vypnuli proud, všichni jsme museli nechat vozíky být a opustit prodejnu. Venku jsem pronesla, že aspoň nemusím doma nic vybalovat. Ale prodavačkám jsem "likvidaci" nákupů absolutně nezáviděla. Takhle komicky tedy skončil náš pobyt a vrátili jsme se domů.

V poslední den první dekády dubna jsme se o Velikonočním pondělí sešli u nás s dcerou a jejími dětmi, abychom oslavili rovněž její narozeniny. Po dvou dnech jsem se vydala do centra na obhlídku nového City Campusu Ostravské univerzity — líbil se mi a přeji mu hodně živo. Začátek druhé dekády měsíce mě po zimě zavedl na oběd s bývalými kolegy. O prvním květnovém víkendu se ve Velké Británii konala korunovace Krále Karla III., při jejímž sledování v TV jsem si vyžehlila. Za necelý týden jsem se zúčastnila srazu ze základky v Domě kultury Poklad, ke kterému jsme všichni mívali vztah, ale nyní nás obsluhou zklamali.

Následující prodloužený víkend si vnučka užila dárek k osmnáctinám ze sklonku loňského roku pobytem v Paříži s naší dcerou. Závěr měsíce jsme trávili s mužem na chatě věnováním se všelijakým inovacím od sadby nového stromu po tapetování desky stolu apod. V úvodu června tam přijela dvojčata a vnuk nám představil svou dívku. Oba byli po maturitě, vyzkoušeli si v bazénu náš nafukovací člun z Chorvatska III v r. 2014 před společnou dovolenou a vzali si jej s sebou. Dceru poté čekal odchod z dosavadního zaměstnání s následujícím týdenním relaxem na Mallorce. V půli června nám přišly krásné obrázky z již zmíněné dovolené vnuka s přítelkyní v Rakousku a Slovinsku.

Taormina

Při našem pobytu v italské Kalábrii v r. 2017 jsme z úchvatné vyhlídky od majáku Capo Vaticano dohlédli na pobřeží SICÍLIE se sopkou Etnou a tehdy jsem si pomyslela, že tam už ani nemusíme. Jenže…"člověk míní, život mění" a my naopak pocítili touhu tam přeci jen jet. Stalo se, že jsme se zhlédli v seriálu Bílý lotos, jehož druhá série se odehrávala v dostupném sicilském městě Taormina (první byla na Havaji, třetí má být v Thajsku). Bílý lotos označuje hypotetickou síť hotelů, v nichž děj probíhá. Odjakživa nesnáším parodie, ale v dobrém sarkasmu, jímž seriál hýří, jsem se našla. Nadmíru jsem však byla unešená exteriérem, který jsem místy sledovala pozorněji než samotný děj. Takže jsme se již koncem předchozího roku rozhodli pro letní pobyt v Taormině a v neděli 18. června se nachýlil čas našeho odjezdu.

Využili jsme nabídku německé cestovky s odletem z Vídně, kam jsme odjeli autem, které jsme odstavili na přívětivém (s mnoha zaměstnanými Slováky) parkovišti Panda u letiště. Od příletu do Catanie na severovýchodě ostrova, až po dojezd do Taorminy, nás neustále provázel pohled na úctyhodnou ETNU, protože se nachází v prostoru mezi oběma městy. K hotelu jsme dorazili před polednem, takže jsme jen vyložili zavazadla a měli pár hodin času, než nás ubytují. Odebrali jsme se do blízké zahrádky dát si kafe a občerstvení. Měla jsem chuť na kousky šťavnaté pizzy, manžel pozřel sendvič. Pomalu jsme se odebrali k hotelu Isola Bella (Krásný ostrov) stojícímu u cesty, naproti stejnojmenného fascinujícího ostrůvku s pláží (rovněž se v seriálu vyskytujícímu).

Po radostném obsazení pokoje s balkónem a výhledem na zdejší bazén jsme v podvečer vyšli na vycházku. Podél vyvýšeného pobřeží stále dolů dál od moře, kde nás nejvíce překvapila nebývalá fronta u lanovky do městečka TAORMINA na úbočí hory Monte Tauro. Ujasnili jsme si, že se vlastně nacházíme v jeho přímořském letovisku. Moc mi pak chutnala dobrota, již jsem si pořídila k snědku v přilehlém zařízení — sicilská specialita arancini. Osmažená ve tvaru homole znázorňující Etnu, uvnitř s rýží plněnou masovým ragú. Následoval návrat, logicky celou dobu do vrchu. Přes zatímní nadšení mi docházelo, jak je zde terén členitý a vzpomněla si, jak nás upozorňovaly informace z cestovky, že je to zde nevhodné pro lidi s omezeným pohybem.

PO 19. 6. Ráno bylo překrásné. Hlavně posezení po snídani na terase u kávy. S neodolatelným, okouzlujícím výhledem na ostrůvek ISOLA BELLA s přilehlým okolím. Bytostně jsem se mu oddávala a ukládala si jej v paměti do zásoby k přežití pošmourných zimních dnů. Dnes i každé následující ráno. Ještě jsme po schodech nahoru, na opačné straně, vystoupali k areálu bazénu obklopeného terasovitým terénem. I s vyhlídkou na vršku kopce nad námi, kterou jsme sledovali též z balkónu. Vrátili jsme se na pokoj a přichystali se k odchodu k moři. 

Kam jinam, než na pláž u samého ostrůvku a jak jinak než klikatou cestou po mnoha SCHODECH dolů přímo proti hotelu. Zvlášť atraktivní je cíl, kam nelze dojít suchou nohou. Samozřejmě je v tak magickém místě nejvíc lidí, ale ve všední den dopoledne mimo sezónu jsme místečko našli. Okusili jsme zpočátku chladnější vodu a samosebou mě nejvíc oblažovalo protější panorama se začleněním našeho hotelu. S prostorem vůkol jsem na osušce prožívala nezapomenutelné chvíle a přála si, aby ani neskončily. Ale to nelze, takže nás posléze přibývající voda z přílivu přiměla, i vzhledem k pálícímu slunci, k rozumného odchodu. 

Při návratu jsme míjeli několik tradičních pláží s lehátky, slunečníky, nalézajících se u pobřeží, neboť jsme mířili k oficiálnímu schodišti, určenému k výstupu. Mezi vyskytujícími se prodejci proběhl s několika přestávkami a jeho dosažení byl záhul. Na přilehlé zídce, příznačně u pítka, jsem zaháněla únavu. Nedaleko jsme si u okénka s občerstvením, z domácí produkce přívětivé majitelky, pořídili jídlo a vrátili se do ubytování. Opět jsem zvolila ARANCINI, nyní v kulaté variantě s různými náplněmi. Pozdní odpoledne jsme s bezmezným potěšením trávili u bazénu.

ÚT 20. 6. Na dnešek jsme si naplánovali stěžejní návštěvu Taorminy kabinovou lanovkou ze stanice v místní části Mazzarò. Z ní jsme pak sledovali všemožné výhledy kolem nás i pod námi a po vystoupení jsme se po projití Messina Gate záhy ocitli na stinném (díky vzrostlým stromům) náměstí Piazza Vittorio Emanuele. Z lavičky jsme sledovali dav turistů směřujících od nás doleva k antickému divadlu Teatro Greco. My jsme plynule navázali na hlavní ulici CORSO UMBERTO I, která nás ukrutně bavila již ve zmíněném seriálu. Množstvím míst k zastavení u rozkošných obchůdků se suvenýry, kořením, módou, pohledem na zákoutí, balkóny či do bočních uliček s různorodou květinovou výzdobou. U těch jsem nabyla dojmu, že mezi sebou soutěží o tu nej.

Corso se dále rozšiřuje do náměstí Piazza IX Aprile se zajímavým kostelem San Giuseppe, kavárnami i vyhlídkovou plošinou, poskytující úžasné pohledy na záliv Naxos a zejména činnou sopku Etnu (3329 m, nejvyšší v Evropě). Po průchodech skrz Hodinovou věž a posléze Porta Catania, jsme se chýlili k závěru Corsa. Soustředili jsme se na nalezení hotelu sítě Four Seasons-SAN DOMENICO PALACE z bývalého kláštera, v seriálu představujícímu hotel Bílý lotos. S mapou a navigací jsme scházeli uličkami a schodišti ke kýženému cíli. Bylo nám však dopřáno se dostat jen ke vstupnímu nádvoří. Přesvědčili jsme se, že jsme na správném místě a já se hořce smiřovala s tím, že si zde někde na terase tedy opravdu kávu nedám, jak jsem si představovala. 

Zaznamenali jsme, že hotel v r. 2023 obdržel MICHELINSKOU HVĚZDU a překvapivé bylo, že jsme při okukování nebyli sami — střídalo se nás tu vícero. Zčásti jsme prostor obešli, z útrob se však odsud kromě věže nedalo nic moc vidět. Při návratu jsme ještě poradili několika dalším "hledačům" cestu, navíc se nám odkryla na vrcholu nad Taorminou zřícenina hradu v obci Castelmola a navýsost uspokojeně jsme usedli v kavárně na již zmiňovaném náměstí. Po zpáteční jízdě lanovkou jsme v hotelu pojedli a ve zbytku dne se s rozkoší věnovali aktivitám v areálu bazénu.

ST 21. 6. Po snídani a kávě na terase jsme se vydali na další nejbližší pláž od ubytování MAZZAR``O v podstatě naproti stanice lanovky. Nemuseli jsme k ní tolik sestupovat, byla obklopena hotely se zahradami a po obsazení lehátek nás nemile překvapil místní výběrčí jejich cenou. Pro nás dva celých 50 euro. Vzpomněla jsem si, že v r. 2015 se nám v Toskánsku zdálo moc 8 euro za jedno lehátko a nyní se to vyšvihlo na přes trojnásobek. 

Manžel chvíli mrkal očima, nicméně jsme tam zůstali a hodili to za hlavu. Zcela jsme se oddali odpočinkovému bytí s koupáním. Ožili jsme, když si naši sousedé (asi děda s vnukem) objednali k jídlu SICILSKOU PIZZU — s ančovičkami a olivami. Dali jsme si ji též, chutnala nám a od té doby jsem doma jinou nedělala. Akorát nahrazuji ančovičky, kterých je mi na ni líto, vhodnou uzeninou. Po opuštění pláže jsme se lenivě doštráchali, se zastaveními k nákupu, do hotelu.

ČT 22. 6. Nadešel náš poslední pobytový den. Odehrál se obdobně, jako dny předešlé. Snídaně, káva, ovšem už jsme nikam nevyráželi a jen se přesunuli k čím dál víc oblíbenějšímu bazénu, který nám poskytoval vše. Příjemné prostředí, krásné výhledy, blízkost zázemí. Shodli jsme se, že jsme malebnou Taorminu obstojně zvládli a cestu k vyhlídce na vrcholovém hřebeni nad námi, již jsme chvíli zvažovali, jsme pro zjevnou náročnost vzdali. Večer jsem se pustila do balení mj. i nakoupených barevných těstovin, koření na pizzu nebo místního pití MARSALA, připomínající mi portské.

PÁ 23. 6. Před polednem nás před hotelem vyzvedlo auto k odvozu na letiště v Catanii. Paradoxně jsme poté ještě vyjeli pro pár turistů v lokalitě, odkud byl výhled na hotel San Domenico Palace z čela a tím se náš příběh s Taorminou, zvanou též Perla Sicílie, uzavřel. Na vídeňském letišti mě pobavila řada hodin v různých pásmech, jejichž podklad ciferníku tvořil obrázek vídeňského řízku. Z určeného místa nás čekal odvoz pro zaparkované auto v PANDĚ, kde při kávě proběhlo jeho hladké převzetí. Načež nás při průjezdu Vídní zasáhla bouřka a zbytek cesty byl bezproblémový.

Druhý den po našem návratu jsme odjeli s vnučkou od dcery do Krakova. Vezli jsme ji na letiště, odkud ji čekal odlet do Bordeaux — výchozí bod jejího 5týdenního pobytu ve Francii v rámci projektu workaway. Přítomnost v Krakově jsme potom s manželem využili k letmé prohlídce města, vůči němuž měl muž deficit. Vnučka nás průběžně o své cestě zpravovala, po pár dnech strávených v Bordeaux se přemístila do prvního pobytu v oblasti Corréze.

V závěru června jsme s manželem zajišťovali přesun uren jeho rodičů z rušeného hrobu do nového kolumbária ve Slezské Ostravě. Od července nastoupila dcera do marketingu v novém zaměstnání. V druhém prázdninovém víkendu se nám povedlo sdílení dojezdu 8. etapy Tour de France do Limoges s vnučkou. My na chatě s dcerou a vnukem u TV a ona přímo na místě, kam dorazila z prvního pobytu do airbnb ubytování před následným přesunem do sídla Buddhistické komunity poblíž Chateauroux. Naši komunikaci jistily mobily.

Koncem druhé dekády téhož měsíce jsme na chatě přivítali celou neteřinu rodinu s naší ex-švagrovou. O navazujícím víkendu přicestovala do našeho města kamarádka ze Soluně se svým vnukem. Vyzvedli jsme je s mužem na nádraží, pomohli jim s ubytováním v nedalekém penzionu a odfrnkli na závěrečný den festivalu Colours of Ostrava (z absolvovaného programu mě nejvíc zaujala skupina Interpol z New Yorku). Ve stejné době přijala vnučka v Dijonu (poblíž něhož trávila třetí pobyt v jistém rodinném hospodářství) pozvání na víkend od Krišnovců.

Pondělí posledního červencového týdne jsme věnovali Katce s jejím 14letým vnukem. Převzali jsme je z ubytování i se zavazadly a měli s nimi namířeno do Krnova do jimi vybraného penzionu. Hodlali se tam navštěvovat se svými příbuznými a Katka chtěla vnukovi ukázat místa, kde i jeho matka kdysi žila. Před Krnovem jsme ještě pobyli u nás na chatě, odjeli odsud až po obědě a zase v bouřce. Po ní jsme úvodem v Krnově uskutečnili výjezd k rozhledně Cvilín, kterou jsem chtěla vždy vidět zblízka. 

Nahoru vyšli jen Katka s vnukem a pak nám přeposlali fotky. Ještě jsme chvíli poseděli na terase blízkého, stejnojmenného hotelu, jehož majitelem je Řek a zavezli je do penzionu. Předposlední červencový den nám přinesl s manželem náš odjezd autem nově po dálnici do polského Gdaňska, kde jsme byli naposled v r. 1989. Vnučce nastal týž den odlet do Prahy ze švýcarské Ženevy, kde pobývala pár dní po příjezdu z místa u Dijonu. A Řeky o den později čekal odjezd vlakem z Krnova přes Ostravu do Bratislavy a z ní odlet do Soluně.

Polsko

Jak jsem již nastínila, od neděle 30. 7. do soboty 5. 8. jsme pobývali v Polsku. Konkrétně čtyři dny v GDAŇSKU s přilehlým okolím a dva dny ve Varšavě. Do známého trojměstí jsme zavítali po 34 letech, Varšavu, coby hlavní město, jsme si zvolili k poznání v rámci zpáteční cesty. Itinerář pobytu nám zapadal do naší současné nálady návratů ovlivněné též společenskou situací a nemalou měrou přispěla i tamní síť dálnic. Vzdálenost od nás do Gdaňska je něco málo přes 600 km a bez přestávek trvá ca šest hodin. Měli jsme štěstí na perfektní počasí pro cestování, takže po pár zastaveních (mj. i na malé hříšné občerstvení v KFC), jsme se v pozdním odpoledni blížili k cíli. K dálnici malý poznatek — mezi benzínkami jsou zde větší rozestupy než u nás.

Na území města jsme mířili do ubytování Willa Preludium v ulici JAŚKOWA DOLINA stranou od centra. Zvítězil totiž manželův návrh blízko lesa. Nejdřív jsme vyřídili nutné formality a hned jsme odjeli do centra za účelem večeře. Ale to se nám nepovedlo, neboť se nedařilo nalézt místo k parkování. Nazítří jsme se dozvěděli, že tam zrovna probíhaly nějaké významné slavnosti. Tudíž jsme se vrátili zpátky a nedaleko Preludia skončili v něčem jako koliba Divoký lov. S krásným interiérem, skvělou nabídkou jídel i servisem. Manžel měl výtečnou kachnu, já perfektní vývar a své oblíbené pirohy. To už začalo pršet, vrátili jsme se spokojeně do vily se zabydlet a manžel zaslouženě záhy vytuhnul.

PO 31. 7. Ráno bylo slunečno a předpověď počasí na další dny nás v podstatě přiměla zvolit v programu variantu návštěvy SOPOT s přejezdem na západní pláž Leba. Dozvěděla jsem se o ní nedávno a moc ji chtěla vidět. Předtím proběhla v jídelně v suterénu vily vyhlášená snídaně připravovaná pečlivou majitelkou, jež též hrála roli v manželově výběru. A také jsme se s ubytováním více obeznámili. Pokoj v posledním, druhém patře byl čistý, účelný, s malou ledničkou. Patřil k němu jediný balkón na straně s výhledem na les a koupelna překvapila svým nadstandardním rozměrem. K tomu vymazlený interiér chodeb se schodištěm. Vytkla bych snad jen téměř absenci propagačních materiálů na recepci.

Z parkoviště od starší zrenovované a důstojnost vzbuzující vily jsme se vydali průjezdem přes Gdaňsk do takřka navazujících Sopot. Ty mě svou oslnivostí přímo zasáhly, takže mě tolik nezarmoutilo, že na stěžejní KRZIWY DOMEK, jež vzbuzoval mou zvědavost, jsou na jeho okrajích "nalepeny" vzrostlé košaté stromy, znemožňující ucelený záběr. Jinak jsme se ale přímořských lázní dostatečně nabažili a zaznamenali, že vstup na molo (legendární z dob dávných písňových festivalů, zde konaných) je nyní zpoplatněn.

Vrátili jsme se k autu a vydali se kolem Gdyně směrem na severozápad k pláži LEBA. Vzdálené asi 100 km, jízda trvala zhruba dvě hodiny a byla celkem nudná. Dle množství turistů a přibývajících atrakcí všeho druhu bylo zřejmé, že jsme na místě a zaparkovali jsme u velkého kempu, hodně rozprostřeného po lese. Vzali jsme s sebou, co jsme považovali za nutné a kolem mnoha stánků jsme došli k moři.

Celkem brzy mi bylo jasné, že nejsme přesně tam, kde jsem chtěla a manžel byl trochu v šoku. Říkal, že se ocitl v Chorvatsku, dcera po zhlédnutí fota odsud, že jí to připadá, jak u moře v Německu za minulého režimu. Já si na mapě ujasnila, že za obřími dunami, v něž jsem doufala, bychom museli ještě více na západ, což už bylo passé. Smířila jsem se s tím a šla se postavit do řady u toalety k převlečení do plavek. Manžel pookřál po míjení stánku, mj. i se ZAPIEKANKAMI a šel si jednu hned koupit.

Usedli jsme ke stolečku s lehátky a prohlíželi si okolní dění. PLÁŽ byla dlouhá, nebývale zaplněná, překvapivě dost lidí bylo i ve vodě (minulý týden bylo totiž o hodně tepleji). Jak už to na severu chodí, mnoho skupin mělo zábrany proti větru, ale jinak, ačkoli přibývalo mraků, panoval obvyklý všeobecný ruch a veselí. My si nechali oba na sobě trička a smočili si jen nohy. Z návratu si snad krom nákupu na nic víc nevzpomínám.

ÚT 1. 8. Další pobytový den nás zavál do upršeného centra Gdaňska. Naštěstí nebylo chladno a všude se vyskytovalo mnoho turistů, což dotvářelo fajn atmosféru. Se zájmem jsem sledovala, jak vše prohlédlo i se změnilo oproti minulosti, ačkoli už tehdy se mi Gdaňsk líbil. Nejvíc bych vypíchla květinovou výzdobu, na to jsou fakt machři a často mě přinutila se u ní zastavit. Od zaparkovaného auta jsme vpluli do víru dění u Radnice v ulici DLUGI TARG a obdivovali plejádu nádherně inovovaných domů po obou jejich stranách. Jen Neptunova fontána, zdá se, vypadala stejně. Před průchodem Zelenou bránou jsem si vyzvedla v Infocentru mapu města a pokračovali jsme dále.

Prošli jsme přes řeku Motlavu a měla jsem pocit, že řada domů po jejím levém břehu je zcela nová, vůbec jsem ji nepoznávala. Zamířili jsme na pravý břeh a chtěli se podívat na místo, kde jsme kdysi byli ubytováni na zakotvené lodi, téměř naproti ikonického, kladkového jeřábu STARY ŽURAW na opačném nábřeží. Ten byl nyní z obou stran až pod střechu zahalen pro probíhající úpravy. Dále jsme zahlédli nově vyhlídkový koráb Černá perla, v následující odpočinkové zóně ruské kolo a přes padací most přešli na Dlugie Pobrzeze, kde jsme za slabého, přerušovaného deště usedli ke kávě.

Zde jsem vyhlížela stánek smazalnia ryb, z níž jsme vzpomínali na výtečné smažené ryby. Trochu jinak vyhlížející s názvem Karczma Piracka jsme ho našli a byť byl oproti minulosti přezásobován, oněch ryb jsme se nedočkali. U stánku pajda ze smalcem jsem konečně pochopila, že jde o chléb se sádlem (mimochodem je Pajda i přezdívka jednoho z manželových kamarádů). Po teplých nápojích jsme šli dále po nábřeží, kde před jednou restaurací manžel obdivoval výzdobu z trojbarevně kvetoucích oleandrů — takhle na severu (v porovnání s našimi na zahradě, skoro letos nekvetoucími). Já si užívala naproti fascinující výhled na budovu POLSKA FILHARMONIA BALTYCKA v celé své kráse, kolem níž jsme předtím prošli zcela ledabyle.

Posléze jsme odsud vklouzli do vnitrozemí, ocitli se u tržiště s oblečením, potravinami a v přilehlém parčíku si konečně dopřáli k snědku dobrou rybu. Mířili jsme pak už pomalu k návratu pro auto, když déšť tak zesílil, že jsem před ním spěchala do úctyhodné MARIÁNSKÉ BAZILIKY. Předtím jsem ještě v krátké uličce zahlédla skleněné vitríny s vystavenými šperky z jantaru. Bylo mi líto, jak na ně prší, ale též jsem kvitovala, že jsou věci, které navzdory všemu přetrvávají. Kostel mě omráčil svým světlým interiérem, rozlehlostí, vysokými stropy a obdivně jsem se zastavila třeba u varhan (po zahlédnutí tabule, že zde probíhá letní festival varhanní hudby) nebo velkorysého orloje. Také jsem si všimla výstupu na vyhlídku, kterou jsem plánovala druhý den, kdy jsme se chtěli do centra vrátit.

ST 2. 8. Probudili jsme se do slunečna a po snídani odjeli do města, abychom toho využili k výstupu na vyhlídku. Odstavili jsme auto na parkovišti a dali se do hovoru s jedním Polákem. Tuším, že nás oslovil kvůli sortimentu aut Čechů, který sledoval a konstatoval, že tolik našinců, co sem nyní jezdí, ještě nepamatuje. Bylo znát, že je tím potěšen a na mapě nám označil z jeho pohledu zajímavé pláže v blízkosti města. Poté jsme se vyskytli u trhů všemožného druhu (u litevského stánku jsem si koupila mohérovou čepici za ztracenou ve Wisle), zašli do budovy HALA TARGOWA a po východu z ní zahlédli kostel sv. Kateřiny.

Došli jsme ke konci Dlouhé ulice a kráčeli k radnici, jež rovněž vyhlíží jako kostel, kde byl náš cíl. Změnila jsem totiž večer názor použít vyhlídku z baziliky poté, co jsem zjistila, že ji poskytuje i RADNICE a doufala, že v ní bude výtah. Chyba lávky, bylo třeba zdolat schody, jen jich bylo méně. Netřeba chodit kolem horké kaše, od loňska musíme mé potíže s kyčlí a střídavé mužovy s kolenem či ramenem akceptovat. Po nemilé zprávě jsme se šli do vedlejší zahrádky posadit ke kávě a zpozorovali třeba, jak mladé dívky ve vestách a s pytli průběžně dohlížejí na pořádek. Klobouk dolů.

Pak jsme se odhodlaně odebrali do radnice k výstupu na vyhlídku. V jednom z mezipater jsme se zastavili k obhlídce EXPOZICE O HISTORII MĚSTA. Z vyhlídky, jež byla v příznivém počasí famózní, jsme v těsném sousedství spatřili celou Baziliku Panny Marie, která nás logicky převyšovala. Gdaňsk nám postupně odhaloval své nádherné záběry a já tím považovala jeho návštěvu za jakžtakž ucelenou. Zbytek pak dotvořilo jeho projíždění křížem krážem.

Při návratu k autu nás upoutalo míjení Památného kovového stromu, blyštícího se ve svitu slunce. Přišla přestávka na oběd a manželova radost z BIGOSU s kusem masa. Kolem legendární staré loděnice, spojené se vznikem hnutí Solidarita, které přispělo k pádu komunismu v Polsku, jsme odpoledne zahájili naši cestu na nedaleký severní poloostrov Westerplatte, dějiště začátku bojů II. světové války. Ocitli jsme se tak u Baltského moře s pustou pláží, cyklostezkou, výhledem na nový přístav a specifickou atmosférou.

Se smíšenými pocity jsme potom naproti za silnicí vešli do lesoparku vedoucímu k monumentu WESTERPLATTE. Samotný výstup na něj po schodech zůstal na muži, já ho počkala na lavičce. Všímala jsem si, kolik lidí sem proudí — většinou mladých, s dětmi, sem tam starších. Pomyslela jsem si, že asi každý Polák sem jednou zamíří. Z fotek, co manžel pořídil, mě překvapil přístavní kanál Mrtvé Wisly. Nazpátek jsme míjeli u řady topolů obří nápis "Nigdy wiecej wojny", poskládaný z jednotlivých písmen na podstavcích — nesmírně působivý a mezi stromy další neokázalé pietní místo na počest obránců. Před vyústěním z parku nešlo přehlédnout, kolik malých i starších dětí, si nosí plyšová káčata různých velikostí z přilehlých stánků a měla brouka v hlavě, cože je to za hit.

ČT 3. 8. Po poslední vydatné snídani ve vile náš pobyt v Gdaňsku skončil a čekal nás odjezd do VARŠAVY. Mám doma letitou černobílou pohlednici Varšavy s "Lomonosovou" univerzitou (jak jí říkám), kolem níž to vypadá jak staveniště. Současné informace o ní jsme měli nedostatečné, i napadlo nás využít cestu nazpátek k tomu, se na ni jet podívat, když všechna hlavní města sousedících zemí známe.

Pro bližší představu o zdejším kraji jsme v jednom místě navíc sjeli z dálnice a projeli se zastavením ještě městečko Mlawa. Po vjezdu do Varšavy odpoledne mě přepadl na chvíli zvláštní dojem něčeho známého. Přestože jsme oba v autě dávali pozor na silniční provoz, alespoň na křižovatkách jsem zbystřila, až mi to došlo. Okolní domy mi silně připomínaly, jako bychom projížděli Prahou třeba přes Vinohrady. Co budu napínat, večer jsem v ubytování studovala mapu města a my skutečně v daném místě jeli přes čtvrť PRAGA, která patří mezi místními k nejoblíbenějším.

Ovšem aktuálně jsme se záhy ocitli v obklopení moderní zástavby, výškových domů a soustředili se na místo výstupu. Hektická situace. Horkotěžko jsme v části ŚRÓDMIEŚCIE zaparkovali na ulici Świetokrzyska a já vystoupila. Kvůli hluku jsem musela vejít do nejbližší budovy a vedla mobilem hovor se starším mužem, který mi měl sdělit informace k ubytování. Hovořil polsko-rusky a bylo to tristní, zejména o parkovišti byla jeho mluva nepochopitelná. Tak jsem se, jak tonoucí chytala stébel z komunikace, manžel byl z okolního provozu nervní a když jsem mu řekla, ať jedeme dále a nejblíž odbočíme doprava, skoro nechtěl jet, jak tomu nevěřil. 

Nakonec jsme odbočili vpravo dvakrát a dostali se k běžnému městskému parkovišti u chodníku s parkovacími hodinami. Při rozhlédnutí jsme spatřili úzkou, výškovou budovu s logem McDonaldˈs zezadu, v níž jsme měli rezervován APARTMÁN a došli jsme k ní přes úzkou proluku s restauracemi a obchody. U výtahu mi došlo, že odsud jsem telefonovala. Vyjeli jsme do 22. patra, zadali získaný kód k otevření krabičky s klíčem od dveří bytu a plni vypětí vstoupili dovnitř. Jakmile jsme spatřili z protějších oken neuvěřitelný výhled, vše z nás spadlo a věnovali jsme se mu hodnou dobu. A po stmívání a rozsvícení světel opět i z chodby ze všech stran.

Bydleli jsme v sousedství PALÁCE KULTURY A VĚDY, vysmívané ikony socialistického realismu, který je navzdory masivní výstavbě výškových budov v jeho těsné blízkosti, se svými 237 m stále nejvyšší stavbou v Polsku. Tak ohromující zážitek jsem věru nečekala. Teprve pak jsme se začali věnovat bonApartmentu. Což o to, na první dobrou působil skvěle. Rozlehlý, s bílou koženou sedačkou, kuchyňským koutem s dekorem dřeva, se vším vybavením. Pod okny s jídelním stolem, oproti sedačky s velkou televizí a zvlášť působivě dotvářela interiér zrcadlová stěna za rohovou sedačkou. V levém rohu u oken byl vstup do zasklené lodgie plné harampádí s volným místem tak na jednu židli. Ale zaplaťbůh za to. Z ní jsme viděli do ložničky s dvoulůžkem. Proti ní byl vstup do koupelny s vířivou vanou, kam se manžel večer naložil.

Předtím ale šel něco nakoupit a možností všeho druhu v naší blízkosti si moc pochvaloval. Já naopak — na co jsem v kuchyni sáhla, bylo umolousané až lepkavé, co jsem používala, jsem nejdřív umyla nebo utřela a nejlépe se ničeho moc nedotýkala. Okna byla špinavá, ani nedokážu odhadnout, kdy mohla být naposled umytá. Škoda, nejsem už na takovou zanedbanost zvyklá. Chtělo by to důkladný úklid a průběžně jej udržovat. Asi na to není čas, netuším, v čích rukou jsme byli, ale ženské tomu chybí. Vnutila jsem si to přehlížet a přežít dvě noci. Úchvatný výhled byl pro ubytování BONUSEM, který mi k tomu dopomohl.

PÁ 4. 8. Ráno jsem se v nádherném světle opětovně pustila do focení záběrů z oken, po snídani jsme odjeli autem nejdříve severně do STARÉHO MĚSTA a doufali jsme, že vše, co jsme si předsevzali z Varšavy během dne vidět, zvládneme. Počasí nám náramně přálo a všemu zhlédnutému tvořilo překrásnou kulisu. Prvně jsme se v historickém centru prošli Hradním náměstím s Královským hradem. Při odchodu spočinul můj zrak opět na stánku s plyšovými káčaty, neodolala jsem a volala nejmladšímu vnukovi, zda neví, odkud vítr věje. Tak prý z Tik Toku, což jsem si i trochu myslela.

Příjemnými uličkami jsme pozvolně došli ke Staroměstskému náměstí. Během druhé světové války bylo historické jádro, jako většina Varšavy, srovnáno se zemí. Obnovení ve své podobě došlo až r. 1980 a my museli uznat, že všechny domy jsou krásně zrenovované, což náměstí dokládalo každým coulem. Skvělou atmosféru dotvářely květenou vymazlené zahrádky po jeho obvodu. Nejvíc mě však zaujala socha SYRENY čili mořské panny s palcátem — symbolu Varšavy. Když jsem byla malá a měli jsme první černobílou televizi, občas obraz přeskočil k jejímu výjevu, za nímž se skrývala polská TV. Tak jsem to brala tehdy, nyní mě fakt potěšilo vyjasnění.

Posléze jsme se začali blížit k jedné z nejvýraznějších dominant centra, oddělující Staré a Nové město, opevněné bráně BARBICAN. Pro tenhle typ staveb mám slabost a pozorně jsem si celý areál prošla. Tím jsme se přiblížili k odstavenému autu, nasedli a vyrazili dál. Při čekání před jednou z křižovatek mou pozornost vzbudila výrazná stavba Muzea Varšavského povstání. Přes Gdaňský most nad Wislou jsme se poté ocitli na jejím pravém břehu jak jinak než ve čtvrti Praga.

Projeli jsme kolem vysoké Baziliky svatých Michaela a Floriána, po chvíli zastavili a něco malého pojedli. Čtvrť se skládá z několika částí, my zhlédli z auta převážně úseky Staré a Nové Pragy s obchody, do undergroundových podniků je ideální zavítat až vpodvečer. Naším dalším cílem byla obhlídka chlouby moderního Polska, NÁRODNÍHO FOTBALOVÉHO STADIONU, kde se v r. 2012 konalo ME, spolupořádané s Ukrajinou. Cestou k němu jsme nějak minuli i budovu Českého velvyslanectví. Potom jsme stáli před dilematem, zda dát přednost největšímu varšavskému Parku Lazienki nebo Wilanowskému paláci. 

Pro možnost, vyjet z města do klidné části na jeho jižním okraji, zvítězila druhá možnost. Letní sídlo polských panovníků je ne nadarmo jedním z nejnavštěvovanějších míst ve Varšavě. Pikantní je, že leží na konci Královské cesty spojující Královský hrad přes Park Lazienki s WILANOWSKÝM PALÁCEM. Nejvíce mě sem lákala francouzská zahrada, obepínající jeho bezprostřední okolí a celému areálu se přezdívá „Polské Versailles“. Pobyt jsme zahájili parádním obědem s drinkem a pak se zaobírali vší nezměrnou nádherou vůkol. Večer manžel v apartmánu záhy usnul a mi udělalo radost, že jsem v polské televizi po dlouhém čase spatřila Marylu Rodowicz zpívat živě na koncertě z Rigy.

SO 5. 8. Posledním pohledem na apartmán jsme se s ním rozloučili, v dešti si v přilehlých zařízeních nakoupili a z Varšavy odjeli domů. S pocitem, že z velké neznámé se stala městem hodným našeho obdivu, za což jsme byli rádi. V zakaboněném počasí jsme si udělali přestávku ve větším podniku U Jánošíka a dali si polskou polévku ŽUREK. Já ji moc nemusím, ale manžel nad její variantou s bílou klobásou a výtečným chlebem jen mlaskal. Musela jsem uznat, že z těch, co jsem dosud měla, byla nejlepší.

V neděli po návratu nás neteř potěšila snímkem svých dětí skotačících v kalužích při vycházce u hlučínské štěrkovny. A naše dcera s dětmi téhož dne vystartovala autem na týden do okolí Gdaňska. Již před létem jsme došli k zjištění, že máme obdobné plány. S tím rozdílem, že byli ubytováni mimo město, v Gdaňsku navštívili krom jiného Muzeum Solidarity, k dosažení poloostrova Hel použili místní vláček. Pak změnili ubytování a ve Sloviňském NP navštívili ty pravé atraktivní duny Leba. Cestou zpátky se zastavili v pěkné Toruni, městě perníku a rodišti Mikuláše Koperníka. V den jejich zpáteční cesty jsme byli s mým otcem na chatě, když okolo poledne nešťastně upadl a poranil si druhou kyčel. Musel být převezen do FN (po dvou dnech ho tam operovali) a my se navečer vrátili na chatu. V neděli tam přijeli vrátivší se "Poláci" na oběd s bigosem.

V půlce srpna se nejmladší neteři v Krnově narodil syn, po tatínkovi Jaromír. Chodili jsme za otcem nejdříve na JIP, pak na ortopedii. Poslední týden prázdnin našla rozcestovaná vnučka konečně prostor na pár dní pobytu s námi na chatě. V samém závěru srpna převezli otce na rehabilitaci do LDN asi 50 km od nás a změnil se nám život. Jezdili jsme za ním každý týden téměř tři měsíce. Díky tomu si budu pamatovat, že podzim byl vyvedený, neboť otec byl nechodící a mohli jsme s ním s křeslem ven. Zpočátku jsme byli optimističtí a doufali v lepší zítřky, ale rehabilitace se nedařila — prý mu to hlava nebrala a nastávaly i těžší chvíle. Dost nás to ovlivňovalo a všemožně jsme se připravovali na jeho návrat k nám domů.

Mezitím se v září chodilo na hřiby, absolvovala jsem svou jedinou vyjížďku na kole. Nejmladší vnučka jela koncem měsíce za odměnu od školy celostátním finalistům SOČ, na konferenci v holandském Arnhemu. Počátkem října jsme se byli podívat na miminko v Krnově a nazpátek se zastavili za vnučkou na brigádě v planetáriu. K dceři jsem šla zhlédnout přistavěný balkón k bytu a manžel se na chatě věnoval např. zredukování květinového záhonu i kácení starého a výsadbě nového stromu. Na začátku listopadu jsme u nás vzpomněli vnuččiny narozeniny se svátkem jejího bratra a v jeho polovině dcera pobývala služebně v německém Hannoveru. 

Tou dobou měl otec v LDN covid (prý s lehkým průběhem), tudíž jsme za ním nemohli a nezadržitelně se blížil jeho návrat. Dovezli nám ho v hrozném stavu. Vyhublého, netečného, bez antibiotik, až musel být druhý den s horečkou dopraven na internu FN, kde mu doléčovali zánět. Denně jsme se za ním střídali, dodávali mu výživu a snažili se s ním komunikovat, protože mobil nezvládal. Koncem listopadu byl převezen do sanatoria v našem městě ke stabilizaci. V takovém duchu, tedy bez nálady, se nesl náš advent. Soustředili jsme se jen na to nejdůležitější.

Vybičovala jsem se v prosinci k setkání bývalých zaměstnanců u někdejšího zaměstnavatele a k vánočnímu posezení s bývalými kolegy z oddělení v klubu DOCK. Dcera s vnučkou si dopřály potěšení Rusalkou ve Státní opeře v Praze. Na stromek u nás nebyla síla, zastoupily ho ozdobené větve jehličí ve váze s dárky pod ní. Štědrý večer jsme po návštěvě otce měli ve dvou, na Štěpána jako obvykle s dcerou a jejími dětmi. Mezi svátky k nám přišla neteř s dětmi a ex-švagrovou. Před posledním dnem v roce jsme po návštěvě v sanatoriu zamířili pro zpestření do osvětleného Vánočního městečka v blízkém lese a komorní Silvestr ve dvou se odehrál doma.